Deset kapitol o slohu, ze kterých se skládá tvář evropských měst. Pro každý představujeme historický kontext, určující prvky, typické materiály a příklady, které dnes můžete vidět.
Vertikální sloh chrámů a katedrál. Odvaha stavitelů, kteří chtěli, aby stěny zmizely a zůstalo jen světlo procházející barevným sklem.
Znovuobjevení antických proporcí a člověka jako středu úvahy. Vlašské štíty, arkády a sgrafitové fasády putují z Itálie do českých měst.
Divadelní sloh emocí. Dynamické průčelí, hra světla a stínu, iluzivní malba. Formuje tvář české krajiny víc než jakýkoli jiný sloh.
Sloh osvícenských muzeí, divadel a městských paláců. Vrací se přísný antický jazyk, ale používá ho pro nové veřejné funkce.
Vzpoura umělců proti tovární sériovosti. Organické linie, motivy rostlin a žen, kombinace řemesla a strojové výroby.
Škola i manifest. Spojení řemesla, umění a průmyslu. Rodí se moderní design — od nábytku po celoměstský plán.
Sloh 20. století. Forma následuje funkci, ornament je odsouzen. Le Corbusier, Mies van der Rohe, Adolf Loos.
Poctivost pohledového betonu dovedená k monumentální kráse. Sloh veřejných staveb, který dnes procházíme s obnoveným respektem.
Prázdný prostor jako materiál. Řemeslná preciznost detailu. Sloh, který vyžaduje víc práce než ornament.
Pluralita jazyků. Důraz na udržitelnost, kontext a lokální materiály. Dřevo se vrací jako konstrukční materiál budoucnosti.